O počátku boomu kotcových kangalů v Turecku a jak byla postupně zakryta skutečnost

İlker Ünlü @ březen 2020

S rozšířením internetu v tureckých domácnostech v roce 1996 začalo být možné prezentovat místní hodnoty na národní i nadnárodní úrovni. Ve stejné době se také objevil nový trend a turecká střední třída si začala do svých městských domovů pořizovat psy jako mazlíčky. Mnoho štěňat, která byla pašována do Turecka v kufrech, zejména ze zemí východní Evropy a Ruska, nacházelo své kupce v istanbulské čtvrti Eminönü, kde je součástí Velkého bazaru i mnoho obchodů s domácími zvířaty.

Když se naše chápání psa posunulo od pracovního zvířete k domácímu mazlíčkovi, obrátil se náš pohled k našim národním plemenům. Po roce 2000 se ve velkých městech jako je Istanbul, Ankara a Izmir začaly pořádat trhy s domácím zvířectvem. Díky tomu se mnoho našich pasteveckých psů dostalo za hranice vesnic a nebylo prezentováno jen v zahraničí, ale také turecké veřejnosti.

Všichni jsme byli velmi hrdí, že tito psi přitahovali tolik pozornosti i zájem médií, dokonce více než plemena ze zahraničí. Byli ukazováni i v populárních pořadech v televizi, většina titulků se soustředila hlavně na jejich velikost. A tak se zrodila legenda.

Z kangala se vyklubal malaklı

V těch letech byla jediná odpověď na otázku, kteří z plavých psů s černou maskou jsou kangalové – ti největší. Protože plemeno malaklı, turecký mastif, nebylo v té době ještě jasně rozpoznáno a definováno, plaví mastifové s černou maskou byli často prezentováni jako kangalové. Nakonec se zvířecí trhy měnily do arén, kde byli tito psi spektakulárně ukazováni.

Onur Kanlı, který ve svých kotcích v Haymaně v provincii Ankara choval psy tohoto typu a také je ve velkém množství prodával, byl proslulý účastí a jejich prezentací na zvířecích trzích, kde je vydával za kangaly. Věřím, že tím sehrál největší roli ve vytvoření představy o kangalech, která se tak lišila od toho, čím tito psi byli ve vesnicích, kde se používali k práci.

Než dosáhl Aksaray Malaklısı, turecký mastif, vlastní klasifikace v polovině nultých let 21. století, bylo křížení těchto dvou odlišných typů psů vcelku běžnou chovatelskou praxí.

Kritika tohoto křížení s poukazem na ohrožení obou plemen byla smetána ze stolu fanoušky těchto kříženců, kteří tvrdili, že jejich psi jsou pravými kangaly. Všechny odpůrce nazývali zrádci.

Klasifikace Aksaray Malaklısı provedená KIFV roce 2012 navštívila KIF (Turecká kynologická federace) Aksaray a přilehlé oblasti, aby provedla měření a klasifikaci plemene Aksaray Malaklısı a pokusila se sestavit mezinárodní standard. Udělali jsme krátké video s rozhovorem s Cücükçü Tahirem Emmim, který byl známým a uznávaným pro své turecké mastify. V rozhovoru řekl, že psi kupovaní od chovatelů v Aksaray byli v Haymaně prodáváni jako kangalové.

Co se jednou udělá, nemůže být odčiněno. Nikdo z nás okolo roku 2000 nevěděl, jak provádět populační analýzu. Kangalové, kteří pokorně pracovali s pastýři u stád, se vizuálně příliš nepodobali křížencům a psům vybraným pro jejich velikost. V té samé době začal Akın Tülübaş propagovat své psy boze – později byli znova představeni jako pastevecký pes boz – také jako kangaly.

Festival kangalských pasteveckých psů

Tento festival začal v roce 2000 a opakoval se pouze pár let. I v jeho rámci ale začal být jasný rozdíl mezi psy prezentovanými jako kangalové. Psi místních ovčáků ze Sivase byli značně odlišní od psů chovaných v kotcích ve městech a na předměstích. Místní chovatelé oprávněně začali protestovat, když byli oceňováni psi z kotcových chovů jen na základě velikosti a okázalejšího dojmu.

Přestože byla snaha festival udržet a rozdělit kategorie psů na pasteveckou a hlídací, dlouhodobě ani tento přístup nefungoval. Prvním důvodem bylo, že kdokoliv, kdo přivedl velké psy tohoto nového typu, přitáhl mnohem více pozornosti, než kolik bylo věnováno pracovním psům od stád. A z nového typu se tak začala stávat záležitost statusu. Druhým důvodem bylo, že nikdo tehdy neměl dost znalostí a kuráže, aby otevřeně řekl, že tito psi tvoří dvě odlišné populace. Obrovští psi lichotili naší národní hrdosti a říct očividné by znamenalo dostat se za únosnou čáru.

Doğan Kartay se o psech pracovního typu vyjadřoval s despektem, že jsou oproti psům typu, který pomáhal propagovat Kanlımu (než se navzájem znepřátelili), malého vzrůstu a kvalit. Jakmile se z obřích psů stal status, jejich chovatelé začali otevřeně shazovat starý pracovní typ psů.

Další věcí, kterou je nutno zmínit, v té době byli nechvalně proslulé psí zápasy veřejně propagovány a rozebírány na internetu. To také zajistilo novému typu psů mnohem větší publikum. Větší a mohutnější pes snadněji přitáhne pozornost a ze samolibosti se stala norma.

………….

Když se po 20 letech podíváme zpět, vidíme, že podobný vývoj se odehrál v psím světě téměř všude. Velcí psi jsou ještě větší, menší psi jsou menší, dlouhosrstí mají srst ještě delší a psi s krátkým čumákem mají tvář plochou. Tento vývoj je téměř nevyhnutelný ve světě čistokrevné plemenitby. Člověk by neměl být překvapen, že se ti nejpopulárnější stanou těmi nejvýdělečnějšími, když se z nich stane brand. To, co se děje našim psům, má souvislost s vývojem společnosti.

Přesto si musíme uvědomit, že pokud neuvidíme realitu za všemi fotkami psů, kteří na sebe cení zuby přes mříže a ploty, pokud neuvidíme realitu za chovatelskými programy, které mají největší ohlas, skončí chov psů zkázou. Bylo by chybou ignorovat dominový efekt, tento přístup se objevuje i u dalších plemen, například u akbaşe. Zcela jistě není snahou chovatele zachování plemene, pokud se rozhodne chovat psy pro svůj prospěch a ne pro jejich záchranu.

Každý pastevecký pes s vyhlídkou na uznání plemene čelí v Turecku stejnému nebezpečí. Karadeniz může být křížen s kavkazským pasteveckým psem za účelem dosažení větší velikosti a tím atraktivity. Pokud už se tak neděje.

Odstup a pochopení jednotlivých kroků a a záměrů nám může pomoci poučit se ze zkušenosti, kterou jsme v chovu psů za uplynulých 20 let udělali.